Jak se žije s barzoji

Předem se četbychtivým čtenářům omlouvám za poněkud kýčovitý začátek tohoto vyprávění, ale tak to prostě bylo, tak se to celé stalo..... Takže: byl krásný letní den, na konci letopočtu se zrovna skvěla trojka, slunce žhnulo tak jak se na červenec sluší a patří..... a já si přivezla domů štěně. Malé, nohaté a drzé barzojí mimino. Tímto počinem začal můj život dostávat zcela nový a do té doby nepoznaný rozměr. Z prvních společně strávených chvil se staly dny, ze dnů týdny, z týdnů měsíce, z měsíců roky... a já díky této čarokrásné bytosti zvané Dante totálně, bezvýhradně a na věky věků propadla kouzlu zvanému BARZOJ.


Z knihomola a kinomila jsem se záhy stala naprostým kulturním barbarem, pro něhož je nyní vrcholným estetickým zážitkem pohled na rozkvetlou louku, zasněžený les či západ slunce protkaný něžnou krásou červánků....A což teprve když ta má psiska (speciálně pro tyto chvíle) dozdobí svůj věčně urousaný a zabahněný kožich vkusně umístěným bodlákem! Věřte, že mému oku takovýto umělecký počin lahodí více než kdyby spočinulo na briliantové broži.
Také definice mé povahy doznala postupem času značných změn - z introvertky, která se preventivně mračila na celý svět, se jako mávnutím kouzelného proutku stala extrovertka, která našla obrovskou zálibu v povídání si s úplně cizími lidmi. Jak jinak než o jejich psích miláčcích :o)
Z holky, která trávila celé hodiny před zrcadlem ve snaze vytvořit na svém obličeji vrcholné umělecké dílo hodné mistra Leonarda se stala osoba, která razí heslo "Krásné ženy jsou jen pro muže bez fantazie" aneb ranní procházku stíháme, učesat se můžu jindy....stejně tam fouká vítr.
Též z výhradní milovnice zimy jsem se začala celkem nenápadně přetvářet v obdivovatelku všech ročních období,.... zima má pro mě sice stále své krásné a jedinečné kouzlo, ale i do té doby mnou opovrhované léto má najednou, světe div se, své nesporné výhody. Třeba taková vymoženost jako je dlouhý den a krátká noc. No uznejte, není to paráda, moci se procházet lesem třeba i v devět večer?! :o)


A jak se tedy žije s barzoji? Život s nimi je plný překvapení, plný pohodových i adrenalinových chvil, plný zdánlivě nemožných protikladů..... například jsou to celou svou duší křehká a ušlechtilá stvoření, přesto však jsou tvrdými a neúprosnými lovci. Dokáží být neskutečně milí a pozorní vůči svému majiteli, nezúčastnění až odtažití zdají se však býti vůči zbytku světa. Působí jemně až étericky, díky své výšce se však rozhodně mezi drobečky psí říše počítat nedají. Vždyť také většinu dětských očí
dokáže setkání s barzoji rozzářit...:"Mami, aha, koníčci!" :o)
Doma o nich člověk skoro ani neví....naštěstí ale mají úžasnou schopnost zalehnout vám to nejlepší místo v posteli (s výhledem na televizi) a tak alespoň tímto ryze skromným gestem dávají o své přítomnosti znát.
I úplně obyčejné procházky jsou v podání chrtů neobyčejné - bezstarostně si jen tak zlehka pobíhají kolem vás a vy si pochvalujete jak je to fajn, jak vám ty společně strávené chvíle bok po boku jdou k duhu. Jenže -  než řeknete švec -  jste na lesní cestě rázem úplně sami... Naštěstí správně vychovaný barzoj ví kde je jeho místo a tak se ani nestačíte začít pořádně bát.....hypnotizovat veverku chechtající se z koruny stromu je sice pro většinu ruských chrtů naprosto fascinující a pozornost zasluhující činnost, ale jednoho z toho stejně začne dříve nebo později bolet za krkem..... tak alou zpátky za
paničkou, rošťáci!´


Barzoji také neskutečně dráždí a jitří lidskou fantazii. Jen si to vemte..... třeba takový náš soused ze třetího patra. Dlouhou dobu si cosi tiše špitával se sousedem ze čtvrtého patra (a pak že ženský jsou drbny), ale jakmile jsem se ocitnula v jejich blízkosti špitání ustávalo. Jenomže co je šušky to je hušky. A mně to jejich spiklenectví nedávalo spát. Sousedovi ze třetího patra zjevně také ne, protože jednou sebral veškerou svou chlapskou odvahu, nadechnul se a pravil:" Je pravda že tihleti psi, ti chrti, že se můžou krmit jenom 3x týdně, aby zůstali tak hubení?" Můj ty bože, sousede, to je vidět že neznáte Sonetku! Kdyby byla dítětem zajisté by milovala pohádku Otesánkovi....snědl jsem mámu, snědl jsem tátu a teď sním i vás....ta by mě pěkně hnala, kdybych jí misku plnila jen třikrát týdně :o))


To zase jiný pán, pán který vodí celý život svého tlustého jezevčíka na špagátku jen kolem jejich domu...ten vždy už zdálky nesouhlasně kroutí hlavou, když se k němu blížím s tou svou barzojí pidi smečkou. Vracíme se špinaví a příjemně unavení z dlouhé procházky, psi jazyk až na vestě (pardon, na chlupaté hrudi), za ouškem bodláček, od bláta čumáček.... a přesto budíme u tohoto pána vždy velkou nevoli... :"Jóóó slečno, to je sice hezký, tyhlety vaše procházky, ale víte slečno, tohle jsou chrti, ti potřebují denně naběhat u kola alespoň 20 km, né-li více.....a já vás teda s nima u kola ještě nikdy neviděl! Chudáci!" Tak praví a poté spokojeně popojde se svým tlusťoučkým pejsánkem o pár metrů dál...hlavně se neunavit, vždyť taková chůze kolem domu je děsně namáhavá činnost, o tom on by mohl psát romány. A já se kaju a sypu si popel na hlavu - ano, jsem hnusný tyran, přiznávám. Týrám totiž už roky své kolo....stojí chudák v tmavém koutě sklepa, nemilované, opuštěné... a pozvolna mizí pod nánosy prachu. Jenomže my chrtaři víme holt svý. Chrti pohyb milují, ale monotónní běh u kola pro ně není tím pravým ořechovým, mnohem lepší jsou pro ně dlouhé procházky vlastním tempem. Barzojí srdce jásá, leč kolo ve sklepě strádá. Asi si podám inzerát. "Hledám nový domov pro své kolo, ideální společník pro vášnivého cyklistu. Značka: Rodinné důvody, nemám na něj kvůli svým psům čas."´


Ještě v době, kdy jsem měla pouze Danteho, mívala na setkání s námi notný pech jedna postarší dáma... a ona přitom tak velmi toužila si to mé zvíře prohlédnout zblízka. Přiznávám bez mučení, že jsem její snahu o náš odlov zaznamenala, jenomže my se ulicí vždy jen mihneme a mizíme v lese.....tam nás to táhne, tam je nám nejlíp, tak proč otálet :o) Nakonec se na paní přeci jen štěstí usmálo a tak jednoho krásného dne došlo k našemu polapení. Nadšení oné postarší dámy však záhy (jen co přišla blíže) vystřídal údiv prostoupený mírným šokem :"Jéžíšmarjá, to je PES?!?" Já si celou tu dobu myslela, že tudy vodíte kozu!" Těžko říct co vedlo onu osobu k tomu nahánět po ulicích někoho v domnění, že vodí na vodítku kozu. Možná už jí oči příliš nesloužili, třeba se jí prostě jen zachtělo domácího kozího mléka... kdo ví? :o))


Když už jsme u těch koz.....osazenstvo této planety, zvoucí se lidmi, má vůbec zvláštní dar NEnazývat barzoje pravým jménem. A tak v mých chrtech občas lidé vidí spíše než psy třeba právě ony kozy, koníčky, poníčky, velbloudy, lamy, klokany, nosály, žraloky, vyhublý mamuty, gólie, vlkodlaky,.... fantazii se zkrátka meze nekladou :o)


A takhle to mám prosím s těmi svými hubeňoury pořád. Díky svému poněkud netradičnímu vzhledu budí pozornost všude kde se objeví (tak jako ostatně každý chrt), svou povahou mě dokáží pořádně pozlobit, stejně tak ale i po duši pohladit,....jsou to králové polí i milovníci potoků a řek, nadšení sportovci i lenoši bořící se slastně do měkkých peřin...


A tak se žije s barzoji. Tak se žije s Dantem a Sonetkou :-)

PRAVDA O BARZOJÍCH
(video věnované Danťáskovi a Sonetce)

www.youtube.com/watch?v=xdH8Xna4Fcc